Den 185. - debilita/senilita neomlouvá!

V 10 dopo se mě G. ptá, nechci-li jet na okresní výstavu ovcí k sousedům? Načež zazní: "Jasně, vole!", a tak v 10:10 hned z dojení vyrážíme (klasický zdejší scénář, o všem vám poví max. 15 minut předem). Vzhledem k tomu, že náš okres má 137 obyvatel a v tom ovčíně je zhruba šestina jeho celkové populace (a z této šestiny jen my tvoříme se svými svěřenci plnou pětinu), naděje vidím jako velmi vysoké.

Vše probíhá standardně, než dojde na vyhlášení okresního šampióna! Kterým není žádný jiný... Než? Domácí borec - sousedovic záprdek!!! Teprve nyní si ILB uvědomuje, že jsme našeho budoucího velmistra vůbec nepřivezli! Posledních pár týdnů se přitom nese v ležerním duchu (ze strany báby a dědka, mně ten calfboom dává zabrat), když obden akorát dojdou do ovčína prodat pár ovcí na chov. No a pak se na poslední chvíli, kdy ILB ječí, ať si pohnu, že nestíhá, nakládají ovce - a zase práce k hovnu! A to neměli na starost nic jinýho, vůbec nic jinýho!!! Škoda slov, opět...

Vzhledem k blížícímu se konci islandské anabáze zkouším všelijaké nové vychytávky, a tak jsem dneska objevil, že to co jsem doposud dělal denně za 2 hodiny (kupř. dojení), lze bez větší námahy zvládnout i za hodiny 3!!! Přesto stejně platím za nejvýkonnějšího úderníka, když se G. ani se S. nedostali nikdy pod 3,5 hodiny. Jak už jsem zmiňoval, S. se tady na to vysrala úplně, no a G. furt někomu volá, krká, posmrkává, prdí, takže té práce taky tolika nezastane.