Jsem si chtěl dát po "jídle" šlofíka, ale G. dneska vykouzlil na jídelním stole takovou kreaci, že se mi regulérně navalilo. Což jsem řešil jako všechny ostatní zdejší příhody od stolu pokřiveným úsměvem a slovy (tentokráte polohlasně, to vážně nešlo udržet): "Ty krávo, no to né, ty p..o, to chceš fakt žrát tu hromadu s....k? To já ochutnat, máš ty a H. novej flek na triku, kamaráde!"
Ale zpátky k té dobrotě - každý den je na programu stará známá grautur (slaná ovesná kaše) s mlékem, což už pro mě samotného představuje nadlidský výkon (hodný snad jen Bivoje) to pozřít; nazalykajíce se. Ale copak G., to je jinčí kalibr, do toho jakoby nic nabouchal ještě slótery, což je ekvivalent české jitrnice a jelita, jen dělané z ovce a mnohem hnusnější. S. si to nakrájela jen tak do mléka a dne předchozího si to Ropušák řádně pocukroval, takže zabijačkové variace tu zřejmě neznají hranic!
—————
G. to ještě vychytá tím, že vše nakupí na úhlednou hromádku, zalije deci kečupu a vidličkou rozmašíruje na odpornou kaši.
Jako dezert se doporučuje bledý rýžový nákyp bez chuti, z něhož čouhá pár prošlých rozinek. Tento skvost jsem si dovolil, k hlasité nevoli všech přísedících halekaje: "Nei, nei, nei! Bléééé, uááááá!!!," ochutit marmeládou. A opět jsem se musel smát, neb nejvíc se pohoršoval G., jenž měl před sebou tu již od pohledu ale opravdu nechutnou hromadu sraček, co by nežrala snad ani Freja...
—————
Nyní odhlédněme od toho kedru na talíři a soustředmě se na to, co se děje kolem, když už H. ten veleblaf postavila v obřím kastrolu doprostřed stolu:
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: jako jediný se před večeří sprchuji, takže jsem ostatním za buzíka...
—————